PANTEISMUS, TEISMUS A DEISMUS. Metafyzická substance, jak stojí psáno v příslušném hesle, je to, co se na věci nemění, to, co způsobuje, že jabloň pod mými okny zůstává jabloní, ať je obtížena plody a listím, nebo ať je holá, ať je mladá a útlá, nebo věkovitá a košatá; podle toho má svou substanci každá jednotlivá věc. S tímto názorem však někteří myslitelé nesouhlasili. Ve věcech, říkali, není nic neměnného; věc vzniká, mění se, zaniká – chybí jí identita se sebou samou: Tužka, již právě držím v ruce, není identická s tou tužkou, již jsem držel v ruce před dvěma vteřinami. Substance je jen jedna: je to celá příroda; jednotlivé věci nejsou nic víc než jevy této substance. Nazveme-li tuto jednotnou substanci Bohem, řekneme konečně, že Bůh a příroda jsou jedno a totéž; a to je panteismus. První panteisté evropští byli staří eleaté: ztotožňovali jsoucno s Bohem – a jelikož neexistuje nic mimo jsoucno, svět a Bůh je totéž. Za renesance Giordano Bruno byl pro svůj panteismus upálen na hranici; jeho výraz deus sive natura, Bůh neboli příroda, byl převzat Spinozou, který dodal panteismu nejjasnější a nejcelistvější výraz.

Panteistický názor náboženský má tu velikou přednost, že si nepředstavuje Boha po způsobu lidském, že je tak málo antropomorfizující, jak jen možno. Naproti tomu teismus i deismus chápe Boha zcela po lidsku: jako prvou příčinu všech věcí od těchto věcí odlišenou, nebo ještě lidštější, jako stvořitele světa, dlícího na nebesích, tedy mimo svět. V panteismu Bůh je imanentní, v teismu a deismu transcendentní příčinou světa. Rozdíl mezi teismem a deismem je velice jemný: Bůh teistů se nespokojil tím, že svět stvořil, nýbrž zasahuje i nadále do jeho dění; podle deistů Bůh svět stvořil, ale dál už se o něj nestará. Křesťané jsou, jak víme, teisté, rovněž i židé; kdyby nevěřili, že Bůh může měnit běh tohoto světa, zajisté by se nemodlili. Filosofický teismus je vždy monoteistický, tj. věří v jednoho Boha; polyteismus, víra v několik bohů, se pokud vím ve filosofii nevyskytuje.

Přečtete-li si příslušné heslo, shledáte, že panteismus je monistický, kdežto teismus i deismus je dualistický; však také Spinoza je nejen otec moderního panteismu, nýbrž i monismu, zatímco otec novověkého dualismu Descartes jasně formuloval zásady teistické.

Zvláštní význam, jehož pojem deismu došel v renesanční Anglii, vykládám v hesle Přirozené náboženství.